Nová budova FHS UK
 
studie 2006 (cena katedry architektury VŠUP za nejlepší studentský projekt)
 
FHS je nejmladší fakultou UK a v současnosti sídlí na několika místech v Praze. Potřeba vlastního sídla je zjevná. Ve vysokoškolském areálu Albertov vlastní UK pozemky, které se zdají být pro rozvoj univerzity vhodné. V rámci akademické úlohy fakultní budovy FHS uvažuji o využití parcely naproti budove PřF, kde v současnosti stojí předválečná budova menzy a dva další drobné objekty. Albertovský vysokoškolský areál se vyvíjel od přelomu 19. a 20. stol. Jeho podstatná část byla vystavěna ještě před 1. sv. válkou. Od konce První republiky, kdy byly postaveny budovy PřF a ČVUT se areál prakticky nevyvíjel (pouze přístavba budovy ČVUT). V současné době připadají v úvahu o rozvoji také prostor mezi budovou ČVUT a revmatologickým ústavem a, spíše teoreticky, také prostor mezi nemocnicí Alžbětinek a zmiňovanou menzou. V rámci úvahy o urbanistickém rozvoji areálu počítám s výstavbou budovy s náplní nové menzy a řady dalších aktivit a funkcí společných studentům všech fakult obývajících Albertovský areál na prvním z uvedených míst a na druhém, podél ulice Albertov, s budovou „gesthausu“, ve kterém by byli ubytováváni zahraniční i tuzemští hostující pedagogové a jiní hosté UK. Samotná budova FHS v mém pojetí respektuje velkorysý pravidelný geometrický plán původního kampusu. Přísné a nepřístupné budovy pevně usazené v parteru doplňuji budovou v parteru naopak otevřenou a transparentní. Celá budova je organizována okolo rozlehlé dvorany, která je dokonce i seshora přikryta tělem fakultní knihovny. Parter dvorany tvoří zvlněná krajina tvořená vrstevnicemi stupňů, pod nimiž se skrývají dvě malé posluchárny pro 120 posluchačů a „aula magna“ pro 400 posluchačů. Základem konceptu je představa pobytové „studijní krajiny“. Jde o prostorový koncept. Puristická bílá na vizualizacích nevypovídá o představě materiálového vyznění architektury ale o psychoplasticitě rozměrného prostoru, ve kterém studenti fakulty tráví většinu času mezi výukou a samostudiem v knihovně. Vnitřní dvorana nemá být místem útěku z jednotlivých částí domu s jednoznačnějším vymezením funkce. Nemá být „pouhým“ zastřešeným atriem ale tvůrcem identity stavby i jejích uživatelů. Ať se v takovém domě pohybujete jakkoli, vždy musíte zůstat ve styku s dvoranou, která poskytuje interakci ze všech směrů včetně toho přímo nad hlavou, kde čtenáři u některých studijních míst v knihovně shlížejí dolu do hloubky. Schizofrenie intimity a exhibice je rysem buněk vykloněných do dvorany z pavlačí zpřístupňujících sila s učebnami, pracovnami a kancelářemi. V buňkách mohou probíhat intimní semináře pro několik málo účastníků, pracovní setkání, nebo je v nich možno pracovat a mít přitom přehled o dění na fakultě. Stupňovité kopce nad posluchárnami umožňují přiblížit se lidem na pavlačích nebo jen libovolně posedět uprostřed fakultního dění. Vědomí, že studium se odehrává všude kolem, může přispívat výjimečné atmosféře dvorany. Studenti se z ní rozcházejí do učeben a pracoven, sestupují ke zdroji vědění tlumočeného přednášejícím nebo vystupují k šedé kůře kolektivní paměti nad dvoranou. Z knihovny pak sledují dění „na dně“ nebo ve studovně otevřené k nebi a zelenému svahu využívají klidu ke studiu.