Architektura 14. MFDF Jihlava
 
projekt a realizace 09-10/2010 (spolupráce Vít Šimek) autor fotografií 1-16: Michal Ureš, 33-35 A. Matějovský
 
Po loňském roce jsme letos stáli už podruhé před výzvou dát největšímu a nejprestižnějšímu festivalu dokumentárních filmů v regionu střední a východní Evropy architektonický rámec. Stejně jako loni byly rozsah pro festival upravovaných prostorů a nároky na ně velké ale rozpočet malý. Navíc jsme stejně jako loni nechtěli zůstat pouze u saturace utilitárních potřeb festivalu. Stejnou důležitost pro nás měl přesah festivalu do veřejného prostoru. Opět jsme měli záměr konfrontovat festivalového diváka i obyvatele Jihlavy s překvapením a myšlenkovým probuzením, které provokuje náhle se ve městě objevivší dočasná architektura. Rozpor nízkého rozpočtu a poměrně náročných požadavků na festivalovou architekturu spolu s potřebou dát architektonické podobě festivalu jistou „monumentalitu“ (aby vůbec mělo smysl se jí zabývat) vyžaduje specifický přístup k řešení. Je nutné najít základní stavební princip založený na prvcích, které není nutné nakoupit, ale je možné je vypůjčit od firem, které budou ochotny festival touto formou podpořit. Takovým stavebním elementem se letos stala klasická dřevěná europaleta a v interiérech také surový ocelový pororošt. Samozřejmě, že použití europalet pro stavbu temporerní architektury není ničím revolučním ani novým. Ostatně snahu přicházet v architektuře se zcela novým považuji za pošetilé neb nemožné. Byli jsme rádi, že se festivalové centrum se všemi svými provozy zajišťujícími odbavení festivalových diváků a servis hostům – profesionálům se oproti minulosti přesunulo do nových prostor Oblastní galerie Vysočiny. Nemuseli jsme tak sami sebe konfrontovat s vlastním loňským řešením. Ovšem stáli jsme před novým problémem: jak vstoupit dočasnou architekturou do hodnotné renesanční budovy. Pokusili jsme se o to právě pomocí surového dřeva a oceli tak, aby výsledný „design“ nemohl soutěžit s ušlechtilostí prostor domu. Z palet jsme vytvořili „podia“ „pororoštově-ocelových“ pultů pro festivalový personál, různé druhy sezení i struktury pracovišť filmových profesionálů v East Silveru (filmový trh) či novinářů v Press Centru. Brutálně paletové jsou i obě festivalové kavárny.Komornější v budově galerie i ta v DKO (Dům kultury odborů s dvěma festivalovými kinosály, který festival využívá od r. 2004) s monumentálním 16 m dlouhým barem. Každý rok má festival určité motto. Tím letošním je „Doc.Dream“ – dokumentární snění. Spojení snu a dokumentu (reality) se nám stalo inspirací pro paralelní konceptuální architektonickou vrstvu. Do veřejného prostoru města jsme se rozhodli vstoupit několika „snovými“ stavbami z palet a surového řeziva. Tyto drobné „Doc.Dream In“ stavby jsou značně abstrahovanou interpretací svých archetypů. Nechtějí se archetypům přiblížit podobou, mají spíš v rámci asociativní hry umožnit pozorovateli/uživateli vlastní interpretace, individuální snění. V užitné rovině samozřejmě všechny tyto stavby slouží jako poutač výrazně upozorňující na přítomnost festivalu ve městě. Takto je možné před festivalovým centrem využít přístřeší „čajového pavilonu“ s vysoko položenou prkennou podlahou. Fair-tradeový čaj, kávu či vegetariánskou kuchyni je možné zakoupit v přilehlém stánku. Přímo na hlavním jihlavském Masarykově nám. se slavným-neslavným obchodním domem Prior lze usednout do „vyhlídkové dvojlatríny“. Uprostřed křižovatky na náměstí Svobody před DKO krouží auta kolem „seníku“. Přímo na nárožním sloupu monumentálního portiku DKO je napíchnut „posed“. Výjimkou z paletové jednotnosti je poslední stavba – u rybníka Stará plovárna umístěná „veřejná snová mobilní sauna“. Ta byla samozřejmě postavena předem a do Jihlavy už dojela po vlastních kolech. Je k dispozici festivalovým hostům přetíženým sledováním projekcí stejně jako jihlavským občanům nebo zkrátka kterýmkoli zájemcům o duševní i fyzickou očistu. Nutno dodat, že letošní stavba festivalové architektury byla obzvláště náročná. Rukama nám při vykládce, neustálé manipulaci a stavbě samotné prošlo všech 450 použitých palet. Konstrukční lahůdkou ale i vyčerpávajícím a strach nahánějícím výkonem byla stavba posedu“. Smutné je, že jakmile se vzpamatujeme ze stavby, budeme muset vše rozbourat. Takový už je osud architektury festivalu…